Srbice, okr Domažlice
Srbice okr. Domažlice
rozšířené vyhledávání
Mapa webu

O Srbicích

O TVRZI (později zámečku).......

Na pahorku při rybníku v Lochách bývala snad nějaká tvrz, z níž do dnešního dne zachovaly se jen sklepy. Sklepu později užíval panský pivovar, který v XVIII. stol. byl zrušen. Až do roku 1865 bydlela v těchto sklepích panská Čeleď, pro kterou pak postavena r. 1865 na vysušeném rybníce zvláštní budova, „Lochy“ č. 27 (původně ubytovna a sýpka); sklepy pod bývalou tvrzí sloužily za stáje pro dobytek čeledínů (mlatců). Za byty pro mlatce užívalo se i chalupy č. 20 ( u Kašpárku, u Papšíků, dnes u Gajgrů, nebo podle nynějšího majitele u Soukupů. Tato chýše koupena byla Umprechtem za 30 grošů šajnu (60 kr.r.č.)

Na místě tvrze na návrší stávala nad sklepem jiná panská chalupa, snad ze zbytku bývalé tvrze zřízená, ve které bydlela panská dělnice (byla šílená) a mlatec. Když spustla byla při stavbě Lochu stržena a kámen upotřeben na stavbu Lochu.
Za pánů Roupovských, jak již zmíněno, nebylo tu obytné tvrze, proto bydleli na hradě Roupově. Teprve jak se asi zdá, od Jindřicha st. Žákavce ze Žákavy, postavena obytná tvrz při panském dvoře; která byla zvenčí ozdobena oblíbenou tehdy rustikou. Tato tvrz, která tu ještě r. 1711 stála, byla Černíny při přestavbě dvora stržena, takže po starých malbách a znacích rodin Černínů, Bubnů a nápisech, jež se tu na stěnách jídelny a vedlejších síní nalézaly, ani stopy se nezachovalo. Jako zbytek původní malby a stavby ze XVI. stol. ukazuje se štítová zeď zdobená sgrafitem mezi nynější sýpkou a ratejnou, pak klenuté síně v ratejně. Rovněž na zdi u vrat je zbytek rustiky. Tam, kde nyní je ratejna, kravín a byt, stával tento svrchu uvedený panský zámek. Některé znaky a nápisy před zbořením na papír omalovány a takto pořízené kopie uschovány v archivu v Jindřichově Hradci. Z celého zámku zbyl jen přízemní byt pro správce, který r. 1824 vyvýšen o patro, pak nynější kravín a ratejna. Volárna a konírna přestavěny byly při přestavbě zámku na hospodářskou budovu. V tabulnici opuštěného zámku ještě koncem XVII. stol. bylo viděti erby desíti pánů z rodu Černínu z Chudenic a jejích manželek. Před prvním Černínským znakem byl vymalován Samson, jako zosobnění bujarosti, vedle Samsona český lev, jakožto domnělý původní erb Černínu. Pod každým erbem byl český nápis, komu erb náleží.

 

ERBY, které byly v tabulnici:

 1. Protiva Černín, biskup pražský (byl v průvodu Karla IV. ke korunovaci do Říma);
 2. Mikuláš Czernín z Chudenic;
 3. Drslav Czernin z Chudenic a na Chudenicích;
 4. Jeho manželka Kateřina z Vopisku;
 5. Humprecht (Czernin);
 6. Manželka jeho Marie Anna Czerninovi z Roupova;
 7. Divíš;
 8. Manželka jeho Eliška Czerninová z Hrádku;
 9. Mikuláš;
10. Paní Anna Czerninová z Chudenic 1578, rozená z Říčan;
11. Umprecht starší z Chudenic a na Chudenicích, Ouňovících a Švihově,
     Jeho M.C. a král.krajský hejtman;
12. Paní jeho Lidmila Kočová z Dobrše;
13. Martin Starší z Chudenic;
14. Paní jeho Eliška Czerninová ze Šlovic;
15. Pan Jan z Hořice /Rranym J.M.C, rada;
16. Paní jeho Kateřina z Kokořova;
17. Diviš Czernin pán na Chudenicích J.M.C, rada a pán na Srbicích;
18. Paní jeho Veronika z Čachrova;
19. Diviš Czernin pán ve VIkovech;
20. Paní jeho Veronika z Bolkova;
21. Pan Jiří Kocovský z Kocova na Vostračíně;
22. Pan Jan mladší Windersperger z Winderspergeru;
23. Pan Jakub Vřesovec z Vřesovic a na Kšenících;
24. Pan Žákavec na Jivjanech z Žákavé;
25. Lev Žákavec;
26. Pan Václav Žákavec;
27. Jindřich starší Žákavec ze Žákavy pán na Srbicích;
28. Vysoce urozený pán pan Kunata Jaroslav, hrabě z Bubna a Litic        na Březně, Skašově, Lítni, Srbicích a Lštění. J.M. slavný soudcův komorního a dvorského rada a hejtman kraje boleslavského;
29. Urozená paní Lidmila Poliksina, hraběnka Bubnová, zrozená Vratislavská z Mitrovic, první paní, druhá rozená R.R. Estera Eusebia Vratislavka z Mitrovic, paní na Březně, Skašově, Litní, Srbicích a Lštění;
30. Mikuláš, otec Kunaty;
31. Barbora, rozená z Budova, máti Kunaty;
32. Jindřich z Bubna, otec Mikuláše;
33. Salomena Bubnová, rozená Oustečka ze Sezimova Ústí;
34. Otík z Bubna, praděd Kunaty;
35. Paní Offka Bubnová, rozená Hložková ze Žampachu;
36. Heřman z Bubna, prapraděd;
37. Anna Bubnová, roz Jestřibská z Risenberka;
38. Mikuláš z Bubna, prapraděd;
39. Paní Sára Bubnová, roz. Chmeliková z Třímeticz;
40. Pan Otík z Bubna;
41. Anna, rozená z Jevišovic;
42. Jan Budovec z Budova, otec paní Barbory;
43. Žofie Budovcová rozená Otovna z Lossu, máti paní Barbory;
44. Adam Budovec, děd paní Barbory;
45. Jahanna Budovcová, rozená Chlumská z Chlumu;
46. Václav Budovec, praděd;
47. Adelgunda Budovcová, rozená z Bezděkova;
48. Adam Budove, praděd;
49. Kateřina Budovcová, rozená Kapounová ze Svojkova;
50. Václav Budovec;
51. Helena Budovcová, rozená Niesner;
52. Viz. 28;
53. Viz. 29;
54. Jiří Vratislav z Mitrovitc, otec Lidmili Polliksiny;
55. Kateřina Vratislavova rozená z Mitrovic, matka Lidmily;
56. Václav Vratislav;
57. Lidmila Vratislavova, roz. Gerstorfla z Gerstorflu;
58. Jan Vratislav, pochován na Litni 1582, praděd;
59. Anna Vratislavova roz. Zedliczka ze Senfeidu, prabába;
60. Václav Vratislav z Mitrovic;
61. Barbora Vratislava rozená z Vamberka z Rohatce;
62. Jan Vratislav z Mitrovic;
63. Anna Vratislava rozená Garliova ze Svarcova;
64. Václav Vratislav z Mitrovic;
65. Markéta Vratislava rozená z Vrábí;
66. Adam Vratislav z Mitrovic, děd hraběnky;
67. Salomena Vratislava rozená Horzeziczka z Prostého, bába;
68. Štěpán Vratislav z Mitrovic, praděd;
69. Kateřina Vratislavova rozená Běšinka z Běšín, prabába;

 

O PIVOVAŘE:

stál někde v panské zahradě, před chaloupkou u Tkalců. Ve zdi proti Tkalcům je dosud znáti ve zdi stopy oken.
V domku č. 22 bývala prý vinopalna a v Tkalcovic chalupě č. 21 prý bečvárna; důkazem je český psaný kontrakt byl majetkem Písaříkovic - zničený, v němž hrabě, jehož podpis byl nečitelný, odevzdává bečváři Janu Bláhovi bečvárnu těmito slovy: Poslední moje vůle jest, aby Jan Bláha z této chalupy strhován nebyl; kdo by tím vinen byl, z toho odpovídati bude. Datum na této listině jest 1706. Podle toho stalo se asi za hraběte Bubna a v té době byl patrně i zrušen pivovar. Povinnost na této bečvárně byla jen tři dny v roce robotovati. Ve zdi tkalcovic chalupy je prý dlaždice s letopočtem 1470. Sklepy pivovaru byly ve sklepech bývalé tvrze.

 

O MLÝNĚ:

býval při hrázi svatovítského rybníka. Nyní v chalupě bydlí Bláha. Chalupa štítem obrácena k rybníkům bývala mlýnem. V cele štítové zdi bylo vodní kolo, v přední části mlýnský stroj a v zadní pak byt mlynářův. V druhé chalupě (nyní obytná chalupa Bláhovic) býval byt pro výměnkáře. Ostatní budovy (maštal, stodola) jsou na povodních místech. Voda šla hrází rourami (snad dřevěnými) ke kolu šikmo. Ke mlýnu patřila zahrada, loučka pode mlýnem a louka u Romovského rybníčka, pole na Klítce a dvě pole na Hůrce. První mlynář, pokud bylo možno zjistit, byl jakýsi Vrba, rodák zdejší, po něm Filip Bouzek, pak Florian Majdl v letech 1814-21. Jeho syn Ignác v r. 1851 vyměnil mlýn za panskou hospodu v Kolovči, ku které dostal 1/4 lánu polí. V roce 1851 byl mlýn zrušen. Většinou se v něm jen šrotovalo. Původně patřil mlýn k srbickému dvoru.

 

O SILNICI:

stará říšská silnice z Bavor přes Kdyňň do Prahy šla z Kolovče skoro po nynější silnici pod Hůrkou a dále k Bukové na Kloušov (v knize Koušov), Merklín, Soběkury atd. Nová silnice stavěna asi v r. 1823 (z Kolovče do Srbic), do Poděvous pak v r. 1860. 
Ze staré silnice od křížku až k Sádlovu odvezli poděvousští dlažbu na stavbu domků, protože r. 1823 nebo 1825 Poděvousy vyhořely. Z dlažby staré silnice z Kolovče do Srbic postavena byla silnice nová. R. 1876 dlážděna stará cesta ze Srbic do Hlohovčic, ze které pak vznikla nová okresní silnice. Kus vydlážděn velkostatkem, ostatní pak obcí srbickou.


O OVČÍNĚ:

Na panském ovčíne (čís. 7) chovalo se až 600 ovcí matek. Mladé ovce po odstavení dodávaly se na jiné ovčíny. Stříž bývala před ovčínem, za deště pak ve dvoře v stodole. Ku stříži přicházel úředník a švihovský správce. Po stříží bývala hostina. Bývala buď u správce, ale i u ovčáka v bytě. Stříhačky mívaly od ovce 1 groš (asi 4 haléře před válkou). Sběrači 2 až 3 groše. Vlnu dávali do žoků na podstavci připevněných. Takový našlapaný žok vařil až 75 kg. Bývalo ze 600 ovcí až 6 žoků vlny. Vlna se odvážela do Chudenic. Z celého panství jí pak odváželi koňáci do Prahy. Ovčáci pásli nejen na panských, ale i na selských přílozích. Staré ovce - braky - prodávaly se v dražbě v Chudenicích. Tlustý skopec býval za 15 zlatých šajnů (12K 60 hal.) před válkou. Bahnice (matka) byla za 10 zlatých šajnů (8K 40 hal.). Jehně po odstavení pak za 5 zlatých šajnů. Sedláci stříhávali ovce 2x, panští jen jednou v roce. Od sedláků kupovali vlnu většinou Židé, kteří ji odváželi na trh do Plzně.
První známý ovčák s počátku minulého století byl Josef Tampír. Jeho příjem byl: měsíční deputát, každá desátá ovce, deputát pro ovčáka a 4 pacholky i ovčákovu ženu. Dostával každý: 6 mírek žita, 1 mírku pšenice, 1 mírku ječmene, 1 mírku hrachu a dříví. Choval k své potřebě 2 krávy.
Jak vidno bývali ovčáci lidé zámožní a dětem své dosti dobře zaopatřovali. Posledním ovčákem byl František Drozda. Ovčín byl zrušen r. 1880 a v starém ovčíně chován byl mladý dobytek.

 

O KOSTELU SVATÉHO VÍTA

Na severovýchodní straně na pahorku Hůrky stojí prastarý kostel sv. Víta, při němž podle tradice již ve XII. stol. bylí mniši Benediktini. Leč ve starých zápisech není nikde o klášteře ani o Benediktinech vůbec zmínky.
Památky o jeho starobylosti jsou: nápis na klenbě v presbyteři nad oknem na jižní straně, provedený gotikou, neznalou rukou při obnovení nejapně a neúplně obnovený. Tento starý gotický nápis čtou někteří 1599 stavěn, anebo to značí rok 1599 ve kterém byl kostel obnoven. Jiní považují druhou číslici za 1 a čtou pak 1199. 
Staré listiny zmiňují se rovněž o nápisu a praví, že zněl: Anno 1199 28. oktobris fuit restaurata. Což je nejpravděpodobnější. Kostel sv. Víta je jednoduchá svatyně skromných rozměrů, zbudovaná na sklonku XII. století. ve slohu románském, ale s prvními stopami blížícího se již slohu gotického. Je to jediný kostel románský v okrese domažlickém, a tedy též nejstarší. Bohatší a dokonalejší výzdoba architektonická malé svatyně, liší se nápadně od chudoby kostelů v okolí a vede k oprávněnému úsudku, že ozdobné kusy stavební dodány byly z vlastní kamenické dílny kláštera doksanského.
Na straně k obci východní okno je hrotité, tedy asi původní, kdežto okno západ-je zajisté pozdější, segmentem přepnuta. Portál na jižní straně je románský, na štítě chorux, tedy na straně východní, jediné hrotité okno a menší okno gotické je zazděno. Vchod je užší, s lodí stejně vysoký.
Druhé patro věže bylo přistavěno na místě dřevěné dudkové zvoníce. Okna na věži jsou bezslohová. Pouze úzké okénko hrotité nad vchodem prolomeným do východní zdi, je původní z doby založení. Kruchta nová na dvou sloupech. Triumfální oblouk tupě hrotitý. Chor do kříže sklenutý s mohutnými žebry. Na levé straně ve zdi je čtverhranné orámování sanktuarie, zavřené mřížkovými dvířky s 4 listou růží. Portálek na téže straně je uzavřen trojitým obloukem (prostřední je hrotitý). Odkrytá fresková malba (poslední soud) pozdějším přemalováním ztratila úplně původní starobylý ráz malby. Kobka ve věži je oratoří. Dveře v kobce mají kamenné románské pažení, profilem shodné s vnitřním ostěním hlavního portálu.
Na místě portálu však záhy po dostavění kostela, ne-li již současně, zapuštěno bylo hrotité okénko. Kobka má hladké křížové klenutí bez žeber, s lícními oblouky tupě lomenými.
Hlavní oltář je renesanční práce řezbářská ze XVII. stol. Na oltáři nový obraz sv. Víta, po stranách jsou dřevěné sochy s. Prokopa a sv. Václava, v hořejším nástavci pak menší sochy sv. Barbory.
Dřevěná socha Madony na srpku zlacená, s nahým Ježíškem, u nohou klečí malé postavy andělů, je ze XVI. století. Socha do roku 1851 stávala na hlavním oltáři. Na zdi jsou na konsolích dvě sochy sv. Víta a sv. Václava, jsou rovněž ze XVI. století. Všechny tři sochy péčí p. Děkana Duchka byly v roce 1933 moderními způsoby preparovány a nově omalovány.
Tři tabulové obrazy ze XVI. stol. jsou dílem všedního malíře. Bývaly čtyři, které kdysi tvořily dveře k tabernákulu. Tyto obrazy roku 1728 byly pohozeny po opravě oltáře. Teprve roku 1812 byly znovu opraveny a v kostele zavěšeny.
Představují: P. Marii s archandělem Gabrielem s gotickým nápisem: Zdrávas Maria, milosti plná, pán s tebou. Tento obraz však se ztratil anebo prodán někam do musea. Další je obraz P. Marie s Ježíškem a sv. Annou. Postavy jsou robusní a tváře příliš tvrdé. V roce 1930 - 31 byly nynějším majitelem, vlastně patronem kostela, dány do musea v Domažlicích a za ně dány do kostela věrné jejich kopie.
Kazatelna je kamenná, renesanční. Náhrobek s erbem rytířů Žákavců ze Žákavy, který byl kdysi umístěn před hlavním oltářem, je ze XVI. stol. Z téže doby je měděný kalich zlacený (nyní ciborium), který je cennou prací. Barokní mosazná lampa je ze XVII. stol. Mosazná barokní kaditelnice je z XVIII. stol.
Nad kostelem ční kamenná věž, která před r. 1821 byla mnohem vyšší. Na zvonici jsou tří zvony, první váží asi tři centy a nese nápis: 0 Maria Mater Gratla Markus, Lucas, Johanes, Mateus 3L, dále obraz p. Marie s děťátkem. Zvon je dílo plzeňského mistra Jiljího nebo jeho nástupce z r. 1531. Druhý asi jeden a čtvrt centu (starého) s gotickým nápisem minuskulemi jako na prvém „Hoc A opus factum est honare Dei et sancti Viti M. Danihel 1289“. (Daniel byl kovářem v Klatovech) Na zvonu je ještě obraz kříže a nápis proplétá lilie francouzského rodu bourbonského. Zdá se, že tento zvon je ze všech nejstarší, že byl ulit r. 1489. Třetí zvon nejmenší (již porouchaný) s tíží as 1 centu (opět starého) nese nápis: 0 Maria Mater Gratia Mater Miser (icordie) Z. Zvon je opět dílem zvonaře Jiljího nebo jeho nástupce.
Oltáře byly kdysi tři. Hlavní a dva postranní v koutcích na začátku lodi chrámové. Nyní jen jeden, patrně v r. 1728 nově zřízený. Na starém oltáři (hlavním) tvořily zmíněné již obrazy dvířka k tabenákulu. Rovněž I sochy sv. Víta a sv. Václava byly na oltáři umístěné. Na nově zřízený oltář r. 1728 postavena byla socha P. Marie (dřevěná) a výše na plátně malovaný obraz sv. Víta, kolem něhož se kupí soudní tribunál.
Roku 1851 dalo záduší na místě sochy P. Marie obraz sv. Víta na plátně, omalovaný domažlickým malířem Wieningerem za 3o zlatých a socha P. Marie postavena pak na dnešní místo ve výklenku na levé zdi chrámové. Ostatky sv. Amadea, Coelestina a Klemencie. Náhrobek Žákavů byl v roce 1814, za faráře Josefa Šifnera, postaven ke zdi.
Věž na straně severní a východní měla nahoře kostru ze dřeva, s cihlami mezi
dřevy. Tato zeď byla v r. 1821 zbořena a celá věž pak snížena, což je dobře patrno.


Majetek Kostela:

kostel je jediný na patronáte, který má svůj majetek, a to 19 jiter 1445 čtverečních sáhů polí, 1 jitro 270 sáhu luk, 2 jitra 280 sáhů pastvin. Na Hájku býval prý někdy zádušní les (viz věci duchovní) ve výměře 13 jiter, který hlídali hrobaři. Nynější lom na Hájku je zádušní, ale lesa zádušního již není. Nynější lesík je obce Těšovic. Po roce 1816 se zádušní pozemek pronajímal, peníze půjčovány šlechtě.

 

Duchovní u sv. Víta:

roku 1273 15.května potvrdil papež Řehoř X. doksanskému klášteru u Budyně nad Ohří panenský řád Praemonstrántek sv. Norberta, jeho výsady a statky mezi mnohými také Srbice s kostelem a Koloveč.
Z toho vyplývá, že r. 1273 byl v Srbicích kostel. Srbice však náležely ke klášteru již před r. 1195.
Roku 1276 potvrdil Přemysl II. klášteru ves Srbice s kostelem a ves Těšovice. Roku 1350 byly Srbice v Děkanátu Horšovsko - Týnském a platily 19 grošů desátku.
Roku 1398 papež Bonifác IX, přivtělil doksanskému klášteru mimo Jiné I kostel v Srbicích. Klášter měl právo patronátní, ale presentovati směl jen kněze světské, ne tedy kněze řádové.
Od roku 1398 byli ustavováni kněží premonstrátského řádu ze Strahova, neboť Doksanský klášter byl pod správou zvláštního probošta kláštera strahovského. (Odtud i místní tradice - pověst, že v Srbicích buď u sv. Víta nebo v Lochách byl klášter).
Od roku 1378 - 1383 byl farářem Oldřich Hložek, syn zemana z Hlohové, který byl dvorským kaplanem a později kanovníkem v Praze.
Roku 1426 byl ustaven od patrona Jaroslava Plichty ze Žirotína mistr Jakub Štěkna z Kralovic. Později stálo u sv. Víta děkanství s několika kaplany. Beneficium bylo patrně hojně nadané, neboť mimo les Holec, rybník Sádlovský a Kněžský, mnoho polí a luk v držení mělo.
Roku 1652 byla přeložena srbická fara do Kolovče na přímluvu patrona Diviše Žákavce ze Žákavy. Důvodem bylo, aby farář byl uprostřed rozsáhlé kolatury. Pro nedostatek kněží spravoval faru v Úboči a ve Lštění. V té době mají všechny tři kolatury sotva 500 duší.
Kolovečskou kolaturu v té době tvořily obce: Koloveč, Srbice, Strýčkovice, Těšovice, Zíchov, Háje, Poděvousy, Buková, Ptenín (do r. 1665), Nové Dvory, Lštění, Kanice, Hradiště, (do r. 1787) Přikřice, Úboč, Němčice, Herštýn, Černíkov, Všepadly, Prudice, Oprechtice, Únějovice, Chocomyšl, Kaníčky.
Roku 1672 osamostatnila se opět fara v Úboči.
Roku 1729, 7.dubna, když farář Vajgl měl bohoslužby ve Lštění, vypukl v Kolovči požár a shořela fara s archivem až na matriky. Roku 1731 postaven znovu koste i fara.

(Pozn. Náhrobek Žákavců byl r.1814 za faráře Jos. Šifnera postaven ke zdi. ( Kříž na návsi má datum 1864).

 

Hrobárna:

byla si 4 sáhy před hřibitovními dveřmi napravo. Byla dřevěná, asi 10 sáhů dlouhá. Za chalupou směrem k lípě byla hrobníkova maštal, stodůlka a zahrádka se dvěma ovocnými stromy. Posledním hrobařem byl Kryštof Kcour, člověk poměrně bohatý. Jeho nástupce Jan Gabriel našel r. 1821 v hrobě peníze, které tam měl hrobař schované. Nalezl celkem 159 zlatých 36 krejcarů. Lid však bájil, že bylo nalezeno 1600 zlatých, který prý zmizely v nčích kapsách.
Na hrobárně v srbicích bydleli hrobaři až do r. 1821, kdy byla hrobárna č. 25, které dostala nově postavená škola, zbořena a hrobaři se odstěhovali do Kolovče.
Od r. 1956 (?) má srbický hřbitov opět svého hrobaře. Je jím Jan Dolejš, zedník z Trnčí, který má za manželku dceru Marii, horníka Františka Ircinka. Hrobař Dolejš bydlí v č. 71, které náleží Karlu Tětkovi - osídlil do Mračnic.

 

Kostnice:

byla mezi věžní zdí a dveřmi ortaoria. Byla kamenná, krytá šindelem. V r. 1818 byla plná kostí. Téhož roku byla zrušena a kosti byly přeneseny do šachty na zádušním grntě. Místo leží za hřbitovem k Sádlovu. Byl to palouk, na kterém byly nasazeny stromy a postaven kříž. Přenesení kotí byl přítomen farář Josef Šifner a učitel Lederer z Kolovče.

 

Hřbitov:

do r. 1719 pochovávali se na zdejší hřbitov osadníci ze Srbic, Těšovic, Strýčkoic, Nových Dvorů, Hájů, Zíchova, Poděvous a Kolovče.
R. 1719 zřídili si kolovečští hřbitov kolem kostela.
Do r. 1850 byl celý hřbitov obehnán okrouhlou zdí. R. 1850 byla na severní straně a z části i na východní postavena zeď nová.

 


O RYBNÍCÍCH:

v obci bylo ještě v minulém století několik rybníků, které byby zrušeny do r. 1851. V jejich místech jsou dnes louky.

 

Svatovítský rybník

byl mezí Hůrkou, silnicí k sv. Vítu a Stráncemi. Měl 18 jiter 610 sáhů. Byl zrušen r. 1851. Na hrází r. 1860 postavena okresní silnice. Materiál brán z lomu pod Hůrkou. Na zrušeném rybníku bylo nejprve pole, kolem r. 1883 bylo přeměněno na louku. Když r. 1852 při rušení rybníka se rovnalo dno, byl nalezen v zemi smrkový pařez a šupiny lístkových oříšků, které jsou důkazem, že tu dříve byl les. Dle tradice, kterou nelze doložit byla přes rybník lávka do zámku pro vrchnost.

 

Mladý rybník

byl o 2 jitra menší. Jeho hlavní hráz byla na nynější zíchovské silnici. Po povodní r. 1840 byl rybník zrušen.

 

Starý rybník

byl za Mladým , asi stejně veliký jako Mladý. Byl zrušen r. 1814.

 

Hronovský rybník

byl mezi Stráncemi a Kněžnami, jehož menší část byla v r. 1892 obnovena.

 

"U Rybníčku"

rybník byl dál k Holci - jeho zrušení nelze zjistit. Podle nynější tradice byl to rybník Kovářský.

 

Sádlovský rybník

byl o něco menší než Svatovítský. Byl bohatý na vodní ptactvo, které se střílelo z loďky. Byl zrušen r. 1822. Rybí násada byla vychovávána v Malém rybníku. Při lovení Svatovítského rybníku byl vždy švihovský purkrabí, který byl ředitelem všech panských rybníků. Zdejší rychtář dostával 1 kapra. U správce býval společný oběd. byly prodávány do Bavor.

 

Hronovský rybník

patřil ke gruntu u Hronů - U Tomšů. U Tomšů - dnes u Kocourů, byly r. 1828 nalezeny v zemi dřeva, která tvořila jakousi komůrku, která byla shromaždištěm ryb. Kdy byl rybník přiřknut ke gruntu nelze zjistit.


O ROBOTĚ:

před r. 1848 byla povinnost občanů své vrchnosti zdarma pracovati - robotovati. Sedlák měl tři dni s potahem každého týdne (celoročně). Od sv Jana Křtitele až do sv. Václava jednou v týdnu robotu pěší bez potahu. Trvala tedy pěší robota celkem 13 dní. Někdy byl zaveden jiný způsob roboty. Sedlák zaplatil vrchnosti 29 zlatých, k tomu pak 16 dní v roce z milosti zadarmo pracoval. Tratí způsob roboty nazýval se Houkol a ten záležel v tom, že rolník musel na jaře pod 6 měr navésti hnůj, zaorat, ve žních odvésti mandele ( z téže výměry), pak opět zaorat, vymísiti a opět zasíti pod 6 měr.
Chalupníci měli dva dni v týdnu celoročně práci, ale s panským dobytkem. Byla to pěší robota a nádenická. V zimě pak dva dni dělali v lese dříví, a to jeden sáh za týden.
Domkáři měli od sv. Jana Křtitele do sv. Václava každý týden jeden den. Při změně roboty v Houkol měli pak: 2 dni v senoseči, každý týden dva dni ve žních, v otavách také dva dni, a to vždy pěší práci. Za to ale dostali plat; v senách 10 krejcaru denně, ve žních 12 krejcarů a v otavách 8 krejcarů denně. (Dopuštěná podruhu musila každý rok 6 dní v roce pracovati až do provdání).
Šenkýři, kováři, mlynáři sluli činžovníci; ti měli v roce 6 dní roboty, ale žádné daně, kdežto jíní museli ještě platiti daně (kontribuce). Činžovníci však platiti činži.
Daň se odváděla na vrchnostenský úřad do Chudenic a odtud pak na krajský úřad do Klatov. Domkáři platili ročně 35 krejcarů daně a některý rok i 25 grošů ( 2 koruny 30 hal. měny předválečné, dnes asi 10 krát více). Z této domkářské daně bráno bylo na pytlíky , v nichž se peníze z Chudenic do Klatov odváděly a tento plat slul fictitium (poplatky pro vrchnost). V čase války býval tento plat zvýšen, protože pytlíků přibylo.
Uvedu daň Michala Kocoura (Tomšíka), měsíčně činila: 5 zl. 10 kr. šajnů a na firšpanské fůry ročně někdy i 3 zlaté, na nemocné do Prahy 40 až 50 krejcarů.

 

JAK SE VOLIL RYCHTÁŘ

(První rychtář měl být Valentin Vrba)

Volil se ve vrchnostenské kanceláři. Sedláci a chalupníci našeptali vrchnímu jména, které si zapisoval. Kdo měl většinu hlasu byl zvolen. Zvolený rychtář hned si Vybral dva konšely. Rychtář měl být volen každý třetí rok, ale nebylo-li na něj stížností, bývali rychtáři někdy i 20 let. Nad několika rychtáři býval vrchní rychtář, který byl na některé vsi. V Srbicích bývali vrchní rychtáři.

 


A CO PŘINES ČAS...


Počet obyvatel: 340 
Počet domků: 75

Spolky:
Hasičský sbor: starosta Hamata Václav, řídící učitel;
Národní matice: předseda Vrba Václav, rolník č.p. 33;
Kampelička: předseda Rupert Martin, rolník;
Starosta obce: Kohout Rudolf, rolník č.p. 9;
Náměstek starosty obce: Tichota Josef, rolník.

 


O ŠKOLE ...

Srbice bývali přiškoleny ke Kolovči. V době zimní mívaly někdy pokoutního učitele. Takovým pokoutním učitelem byl Tomáš Písařík, narozen 1734 v Hrdoltících a r. 1814 v srbicích zemřelý. Bydlel v domku 21 a byl tkalcem. Při řemesle pokoutně vyučoval děti, jejichž rodiče si to přáli. Dostával za vyučování dítěte (jednoho) týdně polínko dříví a 1 groš (asi 5 haléřů). Po jeho smrti r. 1814 se již pokoutně učiti nesmělo. Škola v Kolovači byla asi od r. 1652, by k ní přiškoleny: Koloveč, chocomyšl, Přikřice. R. 1830 byla škola v Kolovči dvotřídní, v najatýc místnostech, pod patronátem chudenického hraběte. Po roce 1830 pod patronátem přiškolených obc a školního výboru. Z 12 přiškolených obcí sešlo se tolik dětí, že musely státi v chodbě ve stdenu. V této mačkanici o nějakém učení nemohlo býti ani řečí. R. 1830, přičininěním vikáře Jana Tíbla, přes dopor vrchího Jana Jílka, který spolu s farářem Valečkou zřízení nových škol za zbytečné měl, zřídily se nové filiální školy, a to v Srbicích, pro Srbice, Hlohočice a Těšovice, druhá pak ve Strýčkovicích pro Strýčkovice, Háje a Chumec, třetí v Poděvousích pro Poděvousy a Čermnou, které do té doby spolu s Hlohovčicemi do Staňkov náležely.
V prvních dvou letech konalo se vyučování zkoušeným učitlem jen privátně. Vyučovalo se v najaté místnosti u Šenkýřů v Cepníkově hospodě č. 15. Prvním zkoušeným učitelem byl Matouš Falout. Na základě dekretu z 12.října 1832 stal s definitivním exponovaným učitelem a škola se triviální a vyučování pak veřejným. Vedle uvedených farářů byl rychtářem a místním školním dozorcem Jan Mlnářík. V najatých místnostech vyučováno až do roku 1846, tedy plných 16 let. Z toho tři léta u Škýrů, 7 let u Trubačů č. 12, a 6 let u Tomšů č. 4.
Roku 1846 vystavěna byla nákladem tří obcí (Srbice, Těšovice, Hlohovčice) vastní budova pro jednotřídní školu, kde stávala panská cihelna, o čemž svědčí vysoká mez za školou. Škola postavena na hlínu z kamene z místního lomu (žula a syenit), tesařským mistrem z Hlohovčic - Janem Červenkou. Obce daly na školu matriál, potah, nádenickou práci a hotově asi 600 zlatých. Maštal s dřevníkem postaveny byly později. Nově postavená škola dostala číslo 25, ze zrušené hrobárny. Hrobárna zrušena 1815. 
R. 1862 přiškolily se Poděvousy a téhož roku zanikla exponovaná škola v Poděvousích, která umístěna byla v pastoušce. Čermná opět přiškolena ke Staňkovu.
První učitel Matouš Falout odchází r. 1876 na odpočinek a na jeho místo nastupuje Josef Forejt. R. 1876 otevřena byla druhá třída v najaté místnosti u dolejších Červenků v č. 8, náležející Antonínu Rejtharovi, nyní u Křepelů. Řídícím nové dvoutřídky se stal Josef Forejt. Téhož roku přistavěno přízemní křídlo ke staré škole a 1. ledna 1877 vyučováno pak již v vlaswtní budově. R. 1878 nastupuje jako řídící učitel Bedřich Holub, rodák ze Kdyně, který na zdejší škole pak působil plných 42 let, do roku 1920. Roku 1882 zavedené vyučování ženským ručním pracím a první učitlkou byla Barbora Karlíčková z Kolovče s roční odměnou 96 zlatých.
Roku 1889 byla odškolena obec Těšovice, které 15. září téhož roku počínají vyučovati ve vlastní jednotřídní škole, postavené jejich mecenášem Volfem Janem.
Roku 1896-97 rozšířena zdejší škola o první patro, které bylo postaveno na přístavbu z roku 1876, a dne 22. listopadu 1897 počalo se vyučovati ve třech třídách.
15. září 1920 otevřena při první třídě pobočka a v těchto dvou třídách zavedeno pak střídavé vyučování. Zastupujícím učitelem byl ustanoven Tomáš Fronk, rodák z Hradiště. Po provedeném komisionálním šetření otevřena pak v Poděvousích druhá pobočka pro prvé dva školní roky a učitelkou ustanovena tam byla učitelka Ludmila Rutková. Vynesením ošv. 6. ledna 1921 přeměněna byla pobočka na čtvrtou postupnou třídu. Ve školním roce 1921 - 22 zanikla pobočka v Poděvousích.
Roku 1863 založil Jan Volf z Těšovic knihovnu, která r. 1872 měla 268 knih.
Školka (ovocná) v r. 1863 měla 256 pláňat a 50 štípku.
Od roku 1852 užívali učitelé školní políčko č.k. 85 a 86 s výměrou 1365 čtverečních sáhu. Roku 1880 obec se podrobila protokolárně, že pole to také nynějšímu řídícímu učiteli ponechá, ale učitel (B. Holub) slíbil, že bude zato vykonávati písařské práce týkající se školy.
Roku 1882 navštívil zdejší školu botanik a syn básníka Čelakovského, universitní profesor Ladislav Čelakovský (byl v Lázni).


....přílohou ručně kreslená mapka obce Srbice

s názvoslovím jednotlivých míst v obci....

Obec

Kalendář

Po Út St Čt So Ne
26 27 28 29 1 2 3
4 5 6 7 8 9 10
11 12 13 14 15 16 17
18 19 20 21 22 23 24
25 26 27 28 29 30 31

Svazek Domažlicko

Svazek Domažlicko

Mobilní aplikace

mobilní aplikace

Sledujte informace z našeho webu na svých chytrých telefonech. Využívejte naši novou mobilní aplikaci – V OBRAZE.

Aktuální počasí

dnes, úterý 19. 3. 2024
oblačno 9 °C 2 °C
středa 20. 3. jasno 10/0 °C
čtvrtek 21. 3. polojasno 11/1 °C
pátek 22. 3. zataženo 12/2 °C

Svátek

Svátek má Josef

Státní svátky a významné dny na dnešek:

  • Mezinárodní den invalidů

Zítra má svátek Světlana

Státní svátky a významné dny na zítřek:

  • Světový den frankofonie
  • Světový den divadla pro děti a mládež